Divadelní revue 1/2026

Popis

Překládané tematické číslo Divadelní revue vyzvalo přispěvovatele, aby se zamysleli nad otázkami, jak píšeme dějiny divadla a performancí. Výsledný obsah se k tématu staví s rozmanitostí odpovídající jedinečné bohatosti intelektuální komunity, kterou kolem sebe časopis soustředí.

Recenzovanou rubriku Studie otevírá přední odbornice na antické řecké divadlo Alena Sarkissian. Ve studii „Gnōsis beltioi: divadlo jako mravní instituce u Eustathia Soluňského“ se zaobírá dosud málo známým textem Eustathia Soluňského (12. st. n. l.), který pojednává byzantské poznatky o antickém řeckém divadle.

Dominika Polášková se ve studii nazvané „Dějiny každodennosti jako inspirace pro divadelní historiografii na příkladu kočovných divadelních společností“ zamýšlí nad adekvátními historiografickými nástroji pro studium divadelních jevů, které se neopírají o velká jména, díla či významné instituce a lokace. Vídeňský teatrolog Adam Czirak ve studii „Dramaturgies without Dramatization: Performing the Recent Past in Eastern Europe“ (Dramaturgie bez dramatizace: Scénické ztvárnění nedávné minulosti ve východní Evropě) přináší problematiku historiografie současného divadla, vymykajícího se tradičním modelům. Na třech nedávných inscenacích z Maďarska, Litvy a Moldavska pozoruje jev, který nazývá „dramaturgie bez dramatizace“: sleduje divadelně-performativní postupy zobrazující nedávné historické události, zejména ty související s postkomunistickou společenskou zkušeností. Martin Flašar se ve studii „AI jako nástroj vytváření imaginární paměti místa“ kriticky zamýšlí nad tvůrčími i historiografickými důsledky vlastního multimediálního performativního projektu, který realizoval v historickém kině Scala ve švédském Ystadu. V tomto projektu částečně využil AI k vytvoření fiktivních osobních historií fiktivních návštěvníků kina. V reflexi promýšlí hranice mezi subjektivními zážitky a objektivní historií místa a klade otázku umělosti či pravdivosti historické identity konkrétního kulturního prostoru.

Rubriku uzavírá stať Andrey Jochmanové „Dějiny divadla jako živý proces. Performativita pedagogiky a zpřítomňování minulosti“, v níž se autorka zamýšlí nad historiografií z pohledu pedagogiky. Sleduje, jak se posuny ve vysokoškolském (a zejména uměleckém) vzdělání projevují na chápání role a smyslu divadelních dějin, a nabízí podněty, jak oživit vlastní pedagogickou praxi o performativní prvky.

Rubrika Materialia přináší pět statí, které měly své východisko v příspěvcích přednesených na Letním teatrologickém sympoziu v Mikulově 25.–26. července 2025. Petra Ježková předkládá podnětnou případovou studii česko-chorvatské kulturní interakce.

Jakub Hauser se ve studii „,V tom élentu šla opona dolu.‘ Divadelní karikatury Josefa Lady, Josefa Skružného a dalších autorů z fondu nakladatelství J. R. Vilímek“ věnuje pozoruhodnému jevu: fiktivnímu dětskému redaktoru Venouši Dolejšovi, který od konce prvního do poloviny druhého desetiletí 20. století přispíval do Humoristických listů sérií kreslených příspěvků, jež reflektují mj. divadelní dění v Praze. Na tvorbě Venouška Dolejše se podílelo více výtvarníků a autorů. Jakub Hauser tento neprobádaný fenomén zasazuje do divadelního kontextu i do obchodní strategie nakladatelství.

Karolína Stehlíková přináší objevné poznatky z oblasti česko-norských divadelních vztahů. Katarína Haberlandová se ve studii „Obnova a prístavba historickej budovy Slovenského národného divadla v Bratislave (1969–1972): kontext, hodnoty, perspektívy“ zamýšlí nad uměleckými, historickými, architektonickými, ale i estetickými a etickými otázkami, které se vážou k přestavbě historické budovy SND.

Stať Kristýny Kovyršiny „Batolária jako fenomén rané divadelní zkušenosti“ pojednává relativně mladý divadelní fenomén – představení věnovaná nejmladším divákům s ohledem na jejich estetický a společenský vývoj: nepodporují pouze smyslový, emoční a kognitivní rozvoj dítěte, ale i společné zážitky. Jde o první souhrnnější pojednání tohoto jevu v českém prostoru.

Rubrika Fokus přináší dvě úvahy, které se vztahují k ústřednímu tématu čísla. Dagmar Podmaková se zamýšlí nad dějinami slovenského divadla doby, která na jednu stranu má ještě své pamětníky, na stranu druhou je významně a nenávratně poškozena politickými zásahy a destrukcí archivů. Iva Mikulová ve své úvaze „Dějiny obnovovaných obrazů: Transkulturní čtení dějin. Úvaha k tématu Divadelní a performanční historiografie“ vychází z vlastní pedagogické zkušenosti. Sleduje nejen proměnu horizontů, od monokulturního vnímání k multikulturnímu, ale konfrontuje ji s dobovým vnímáním a v kontrastu s ideologiemi, které produkovaly prameny, z nichž při historické práci vycházíme. Věnuje se třem problémům: nutnosti splácení „historiografického dluhu“, ideologickému konceptu „hledání původního dramatu“ a pohyblivému cíli, který divadelní jevy z povahy své existence nutně představují.

Rubrika Rozhovor přichází se dvěma texty. Při příležitosti udělení emeritní profesury vedla Naďa Satková rozhovor s Václavem Cejpkem, někdejším rektorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, pedagogem, historikem, překladatelem a dramaturgem. Druhý rozhovor vedl editor čísla Pavel Drábek s Tracy C. Davis (Northwestern University, USA) a Peterem W. Marxem (Univerzita v Kolíně nad Rýnem), generálními editory knihy The Routledge Companion to Theatre and Performance Historiography, od jejíhož vydání uplynulo pět let.

Číslo tradičně doplňují rubriky Nové publikace a Varia. Mezi těmito příspěvky jsou i texty, které k ústřednímu tématu přispívají, a to buď vědomě, nebo s ním rezonují bezděky. Před uvažováním o tom, jak a jaké dějiny píšeme, není při důsledné historiografické práci úniku.